Vzkazy pro hráče
CO BYCH VZKÁZAL NĚKOMU, KDO PRÁVĚ BOJUJE S DÉMONEM HAZARDEM?
Aby byl k sobě skutečně upřímný. Aby si přiznal, že to není „v pohodě" a začal s tím něco dělat a to bez odkládání. Já si lhal skoro deset let, říkal si, že to není tak hrozné, že nejenom prohrávám, že i vyhrávám a že jde jenom o pár peněz. Ale ve skutečnosti jsem prohrával mnohem víc. Člověk omezí koníčky, přestane se stýkat s přáteli, začně lhát a zatajovat, padá hlouběji a hlouběji.
Nejde jenom o finanční situaci, ovlivňuje to i osobní život, pracovní život, zdravotní stav, atd. Postupem času se vytrácí radost z výher, sázky se zvyšují, přichází dluhy a člověk se začně hnát za „poslední velkou výhrou", kterou pokryje dosavadní prohry a přestane. Ale taková výhra neexistuje. Žádná zázračně vysoká výhra neexistuje, ani první, ani poslední. Všechno to jsou jen marketingové triky, přestaň přispívat hazardním baronům na jejich pět vil a tři tryskáče a začni hrát tu jedinou skutečnou hru, svůj vlastní život bez závislosti.
Co se stalo už nevrátíš, ale pokud jsi na těchto stránkách, ještě máš čas to napravit. Znám ty pocity, vím jaké to je, když člověk hraje a myslí si, že je jenom „tady a teď", ale vždycky přijde ta kocovina, probuzení do deprese, bez peněz a s nejasnou budoucností. Ale dá se to zastavit a čím dříve se člověk rozhodne, tím menší jsou následky.
S pozdravem,
XXX
-------
PŘÍBĚH PETRA
Nevím, jestli to, co napíšu, někomu pomůže nebo ne, ale na stránkách „koncimshranim.cz“ mi paní Gábina strašně moc pomohla a dala mi ke zvážení, zda bych se nepokusil svůj příběh sepsat, že by mé životní „zkušenosti“ možná mohly být pro někoho novým impulsem jak hledat cestu ven z neřešitelné situace. Sám bych byl rád, kdyby to někomu aspoň trošičku pomohlo, ideálně aby můj příběh minimálně jednoho člověka odradil od ničitele spokojeného života – gamblerství. (Je to trochu delší, tak se nezlobte.)
Já osobně jsem měl poměrně spokojený život, dokud jsem si ho sám nezkomplikoval. Měl jsem ženu, narodil se nám krásný syn, měl jsem dobrou práci, měl jsem svůj byt, rekreačně jsem sportoval, zkrátka by se dalo říct, že mi nic nechybělo. Ale..
Je to už asi 12 let, co mi kolega v práci vykládal o jeho úspěších v sázení a já tak „přičichnul“ ke sportovním sázkám na internetu. Začalo to neškodně, vsadil jsem jednou za čas 5 Kč na nějaký zápas. Však dyť o nic nešlo, když jsem se registroval, sázková kancelář dávala vstupní bonus, takže jsem po vložení vstupního vkladu měl dvojnásobek. A kdybych to čistě náhodou všechno prohrál, tak už hrát nebudu. Tehdy jsem však ještě neměl ani tušení jak devastující dopad na mě bude mít tak „nevinná věc“, jako otevření si účtu u sázkové kanceláře a vložení pár stovek korun.
Jenže se tomu těžko brání, když netušíte, jaký to může mít dopad, a když vás hraní začne pomaloučku, polehoučku, velice plíživě pohlcovat. Má závislost na mě nespěchala, dala si záležet. Nejdříve jsem z jednou za čas z 5 Kč přešel na 10 Kč. Pak to nebylo jednou za čas, ale co pár dní. Pak každý den. Pak jsem částky navyšoval, začal v sázení hledat systémy. Když se nedařilo, tak jsem toho i na chvilku nechal. Později už jsem hraní musel vynechávat, jinak by mi nezbyly z výplaty peníze na měsíční výdaje a mohlo by to prasknout. Vždycky, když už jsem toho prohrál hodně a byl na sebe naštvaný a chtěl hraní nechat, tak se mi podařilo vyhrát, někdy míň, někdy víc. Takový první zásadní zlom asi nastal, když mě napadlo si půjčit v bance. Už to, že mojí tehdy ještě ženě bylo divné, že pořád řeším kolik, co stojí, a o pořádné dovolené si můžeme nechat zdát, měl být jasným impulsem pro to, abych se jí přiznal, přestal hrát a hlavně přiznal sám sobě, že mám problém. Ale ne, místo toho jsem se půjčil peníze na hraní! Zpětně je až do očí bijící jak jasný důkaz to byl, že se opravdu zrodil velký problém. Jenže mě v tu dobu místo, abych se nad sebou zamyslel, co to dělám, zalil pocit klidu, že mám dostatek prostředků na to, aby se mi vše podařilo vyhrát zpět. Jak už to tak u gamblerů bývá, tak ano, prvně se podaří něco vyhrát, v mém případě relativně dost, ale to mi nikdy nestačilo, gambler chce vždycky víc, takže místo vrácení peněz bance a seknutí s hazardem, jsem si půjčil další peníze. Následně jsem si sehnal půjčku v jiné bance, a pak další půjčku a další, až to došlo do bodu, kdy jsem už přestal být schopen půjčky z výplaty splácet. A tehdy, asi po roce a půl hraní, to prasklo poprvé. Abych byl schopen dluhy splácet, nabídla mi banka konsolidaci (sloučení všech dluhů do jednoho), ale abych mohl konsolidaci dostat, musel jsem konsolidaci podepsat spolu se ženou. Tehdy ještě taky netušila, jak špatně na tom jsem. Sice zuřila, ale souhlasila. Dokonce, protože jsem jí přesvědčil, že mám „systém“ souhlasila, abych se pokusil opatrně peníze vyhrát zpět. A důsledek její nevědomosti a mé závislosti? Zdvojnásobení dluhu za 1/3 doby. A jak se mi to vůbec mohlo povést? Před ženou jsem prakticky nehrál. Když jsem přišel z práce, staral jsem se o syna, tvářil se, že je vše naprosto v pořádku, a to, že těch peněz nemáme nazbyt, to je přece úplně normální. Zkrátka nikoho by nenapadlo, že jsem závislý gambler. Neuvěřitelné nebezpečí on-line sázení spočívá v jeho nezávislosti na čase. Pokud máte v mobilu připojení k internetu, můžete hrát kdykoliv. V práci, na záchodě, když už Vaše žena a dítě spí, zkrátka kdykoliv, když máte jen trochu času a soukromí.
Když to prasklo podruhé, pomohli mi rodiče. Samozřejmě jsem musel na nátlak mé ženy jít s pravdou ven. Doposud rodiče prakticky nic nevěděli. Rodiče prodali chatu, aby se mohla splatit část dluhu, zbývající část mi pomohla jedna finanční poradkyně převést zase na jiný druh půjčky, abych byl dluh schopen splácet. Součástí dohody se ženou a rodiči bylo, že jsem začal docházet na sezení do Modrého kříže - neziskové organizace poskytující bezplatné ambulantní sociální služby prostřednictvím poraden. Začal jsem tedy ambulantně docházet na sezení s předsevzetím, že už hrát nebudu. Cítil jsem, jak se mi život začíná zase zlepšovat, čeho jsem si však díky své závislosti nevšiml, bylo to, jak se můj vztah se ženou začal postupně zhoršovat. Bohužel to co jsem provedl, tzn. hraní, zatajování, lhaní, utrácení, změny nálad mělo za následek v prvním kroku rozdělení společného jmění manželů, přes odstěhování se i se synem k babičce, až po rozvod. Byť se mi zdálo, že se se ženou možná opět začneme sbližovat, v ní nejspíš rostla nejistota, co a kdy zas vyvedu. Zkrátka už mi nedokázala věřit, ba co víc, začalo se jí ze mě dělat zle. Díky gamblerství pomalu přešla láska v nenávist a já tak přišel o ženu a částečně i o syna, kterého jsem vídal tak 2x do týdne. Navíc se pokazily dobré vztahy s rodiči. Tady to, ale bohužel nekončí.
Díky modrému kříži a pořádného životního kopance jsem nějaký čas nehrál. Nehrál jsem asi 2,5 roku. Se synem jsem se vídal, jak jen to šlo. Bývalá žena se však přestěhovala, a tak se teď kvůli vzdálenosti vídáme 1x za 14 dní. V práci se mi taky celkem dařilo, takže i finančně to šlo. Hraní hazardních her jsem se vyhýbal, našel jsem si přítelkyni, takže jsem měl nakročeno správným směrem. Jenže jsem ztratil ostražitost a v domnění, že už do toho nemohu spadnout, jsem si zahrál. A byl v tom znova. A zase jsem to tutlal tak dlouho, až už nebylo zbytí a musel jsem s pravdou ven. Jedinou možností jak uhradit část mých nových dluhů bylo prodat byt. Byt, který jsem zdědil po babičce s tím, že ve svých 36 letech jsem prosil rodiče, jestli bych mohl bydlet u nich na bytě. Tehdy mi má přítelkyně navrhla, abych šel bydlet s ní k jejím rodičům. Přítelkyně, kterou jsem od sebe se slzami v očích a s úzkostí v hrdle odháněl slovy, že jí nikdy nebudu moci dát to, co by v životě chtěla, protože dokážu zničit vše, co se dá. Taky si v té době nedokázala představit, jak destruktivní gamblerství může být.
Sice bydlela u rodičů, ale ti měli velký rodinný dům, takže místa bylo všude relativně dost. Takže jsem opět měl kde bydlet, stále jsem měl přítelkyni, práci, dokonce se nám posléze s přítelkyní narodil syn a nic by nemělo bránit tomu, aby už konečně byl klid. Jenže to bych nesměl být gambler. Nemíval jsem nutkání, ani žádnou touhu zase hrát, a také jsem cca 3,5 roku nehrál, ale jednoho dne mi na mobilu vyskočila reklama. S přítelkyní jsme čekali druhé dítě a já jsem si jako obvykle, večer před spaním, hrál asi sudoku nebo něco podobně neškodného. A protože to bylo na mobilu, hra v sobě obsahovala reklamy a ani nevím, proč mě jedna z nich zaujala a klikl jsem na ni. Myslím, že jsem tehdy dokonce ani nemusel dávat žádný počáteční vklad. Možná proto jsem si říkal, že o nic nejde, že mě to nic nestojí, a že když mi dojdou darované peníze, tak přestanu. Jenže se mi dařilo. Dařilo se mi tak, že jsem pomalu, postupně vyhrál tolik, že jsem mohl splatit auto, které jsem si koupil v bazaru na půjčku. Řekl jsem si, že to je super, že splatím auto a seknu s tím. Jen….
Jen ještě trošičku. Jen maličko. Jen ještě 5.000. Jenže můj postupem času vybudovaný nový systém sázek přestal fungovat. Stejně tak jako veškeré předešlé postupy a systémy. Ze sportovních sázek jsem přešel na ruletu, protože tam se prachy točí rychleji a existuje spousta dalších systémů jak ruletu hrát. A stalo se opět nevyhnutelné. Během jednoho roku, během kterého se mi narodil můj třetí syn, nejen, že jsem prohrál všechny peníze, které jsem se štěstím vyhrál, ale to nestačilo. Tím, že můj plat v čase rostl, tak i mé proherní sumy bývaly vyšší a vyšší a já dlužil sumu jako ještě nikdy. A věděl jsem, že tohle splatit prostě nejde. A ani už nebylo z čeho. Prohrál jsem už chatu rodičů, zděděný byt, veškeré úspory a dluh byl enormní. Zmocnilo se mě zoufalství. Nevěděl jsem co dělat. V hlavě mi běžely myšlenky, jak mě moje rodina, přítelkyně, její rodiče, kamarádi odsoudí. Že už možná nebudu moci vídat žádného ze svých synů, že nebudu mít kde bydlet, že když se to provalí, přijdu o práci, kde jsem si vybudoval celkem slušnou kariéru, zkrátka, že mi nezůstane nic, a tím nic nemyslím peníze, ale rodinu a všechny blízké. Nevěděl jsem kudy kam, a když jsem jezdil autem (které jsem ještě měl) už jsem si pomalu vyhlížel mostní pilíř, který by mohl vše ukončit. Zmocňovalo se mě zoufalství, které jsem v sobě dusil, protože jsem chtěl pokud možno co nejvíc oddálit to, že díky svému gamblerství přijdu o své milované. V hlavě mi neběželo to, jestli o ně přijdu, ale kdy o ně přijdu a jestli by pro všechny nakonec nebylo lepší, kdybych nebyl. Že když už nebudu, nebudu jim už moci ubližovat. Ale bylo by tohle opravdu řešení? Bylo by to opravdu to nejlepší i pro mé syny? Pro které bych už navždy nebyl jen gambler, ale i zbabělec, který nedokázal nic jiného než před tím, co napáchal, jen zbaběle utéct tím možná nejhorším způsobem? Řekl jsem si, že nechci, aby tohle bylo to jediné, co si budou mí synové pamatovat! Rozhodl jsem se hledat cestu. Jedna z cest byla i nechat se zavřít do blázince, kde závislým pomáhají. Ale to jsem vnímal jako útěk od okolního světa. Minimálně tři měsíce bych měl klid od všeho, ale co pak?! Navíc, když pro mě není problém nehrát i 2 nebo 3 roky. Tak jsem hledal na internetu, kde jsem narazil na stránky „Končím s hraním“, kdy mi paní Gabina pomohla v té asi nejtěžší chvíli. Dostal jsem se do anonymního prostředí, kde jsem mohl ze sebe dostat/shodit veškeré to své momentální zoufalství, přičemž jsem cítil, že na druhém konci je někdo, kdo mi chce pomoci. Začali jsme tedy spolu pracovat na cestě ven z toho bahna, do kterého jsem se sám dostal. Zároveň jsem vyhledal Poradnu při finanční tísni – neziskovou organizaci, která jak už samotný název napovídá, pomáhá lidem, kteří se ocitli ve finanční tísni. Zde mi poradili a následně sepsali a podali na soud žádost o řešení úpadku a zároveň mi dali kontakt na bezplatné sociální poradenství, kde jsem se domluvil a začal docházet na sezení s psycholožkou, což mi také neuvěřitelně pomohlo.
Stanovil jsem si cíle, za kterými jsem si šel. Vytvořil jsem si na první pohled jednoduchý plán, který mi ukázal světlo na konci tunelu. 1. Musel jsem zbořit hradbu mlčení a zatajování, vzít odvahu a vše na rovinu říct přítelkyni. Tady jsem měl obavy z toho, že už mě nebude chtít vidět a s tím bylo spojené i mé odcizení od dětí a problémy s bydlením. 2. Vše říct také rodičům, u kterých jsem měl obavy, že teď už to nezvládnou a pro jejich vlastní dobro se mě zřeknou a už mě nikdy nebudou chtít vidět. 3. Vyřešit svou finanční situaci tak, abych už za sebou nic netahal z minulosti a za vším udělal tlustou čáru. Jak jsem psal výše, řešením byla insolvence, kdy navíc po dobu 5 let budu v seznamu vyloučených osob, které by neměly mít možnost hrát hazard, čímž jsem si trochu alibisticky hodil klacky pod nohy, kdyby mě někdy opět napadlo si nějaký ten hazard vyzkoušet. 4. Jít s pravdou ven v práci a doufat, že mě zaměstnavatel nevyhodí.
Samozřejmě nic nešlo ze dne na den a mé vytýčené cíle byly určitým způsobem provázané a musím říct, že jít s pravdou ven bylo opravdu těžké a popravdě taky velmi nepříjemné, ale pokud člověk pohnojí co se dá, tak s tím musí počítat. No, dopadlo to tak, že byť mi přítelkyně v první chvíli řekla, že už mě nikdy nechce vidět, a že už mi nemůže věřit, tak nakonec, a je to už skoro rok, jsme stále spolu. Byť mi ze začátku rodiče řekli, že jsem nevděčný haj… co všechno akorát doje…, tak časem se hrany otupily a normálně se navštěvujeme. Obavy se zamítnutím insolvence se naštěstí nepotvrdily a stejně tak ani obavy ze ztráty zaměstnání. Naopak, reakce zaměstnavatele byla pro mne příjemným překvapením. Takže v té mé životní houpačce jsem opět ve fázi, kdy je vše na dobré cestě a je jen na mě, abych z ni nesešel.
Závěrem mohu snad jen říct, že do svých těžkých životních situací jsem se dostal tím, že jsem se vždy uzavřel do sebe, vše jsem vždycky chtěl zvládnout sám a styděl se požádat o pomoc. A čím déle jsem vše v sobě dusil a gamblerství neřešil, tím to vždycky bylo horší a o to víc jsem pak ublížil svým nejbližším. Na druhou stranu, nakonec to vždycky byli moji nejbližší, o které jsem se ve finále mohl opřít. A pomoc od svých blízkých teď s odstupem času nevidím v tom, že mi pomohli i finančně, což koneckonců asi byla i chyba, ale v tom, že se ke mně neotočili zády. Šok z toho co jsem provedl, vyvolal jejich velice nepříjemné reakce, ale nakonec jsou mojí oporou. Samozřejmě vztahy asi už nikdy nebudou ideální a než si opět zasloužím nějakou důvěru, tak to bude ještě nějaký ten rok trvat, čemuž se nemohu divit. Ale naši blízcí, obzvlášť naše děti, jsou to, za co opravdu stojí bojovat. A pokud člověk bude bojovat a bude hledat cestu, tak věřím, že jí najít může, byť jí zprvu, přes nespočet překážek, vidět není. Dostali-li jste se do problému, svěřte se nejbližším, vyhledejte pomoc, čím dřív to člověk udělá, tím líp. A nejlíp je přestat hrát teď hned a úplně nejlepší co člověk může udělat je nehrát vůbec a věnovat se sobě a své rodině.
-------
JAKÉ JSOU ZKUŠENOSTI KLIENTŮ S NAŠÍ ONLINE LÉČBOU?
„Začalo mne to zcela ovládat“ (Hraní před vstupem do programu)
Před cca 6 týdny, tj. před začátkem programu Končimshranim, jsem měla za sebou 12 let sportovního sázení, a asi necelý rok online automatů, online her vegas a casina. Hrála jsem téměř denně, vše mělo vzestupnou zesilující tendenci a nedokázala jsem s tím nic dělat, ač jsem to zkoušela sama omezit, přibrzdit. Nakonec jsem zjistila, že mě hraní začíná zcela ovládat, cítila jsem se těžce v podvolí a nešlo z toho ven. Dusilo mě to, usínat s úzkostí, že jsem zase porušila pravidla s partnerem domluvená. Až jednou jsem hledala na googlu, jak přestat hrát, a narazila jsem na Končimshranim.
„Dnes ne“ (Hraní během účasti v programu)
Trochu mě vyvedlo z míry, když jsem odklikla přihlášení do programu. Přišel mi email s potvrzením a já si říkala: “Tak a teď jsem potvrdila, že jsem fakt závislák.” A rychle jsem hledala, kde se odhlásit. Navíc jsem si nebyla jistá, jestli to není nějaký podfuk a nebudou ze mě tahat peníze.
Od momentu přihlášení do programu jsem veškeré hraní stopla úplně. Zprvu jsem se nemohla zbavit myšlenky, že už si v životě nevsadím, pak jsem si pomocí garanta tuto myšlenku přetvořila na "dnes ne..." První týdny nebyly vůbec jednoduché, cítila jsem hrozný zmatek během každého dne, nevěděla jsem co dělat místo hraní, které bylo původně mou velkou denní rutinou. Nevěděla jsem, jestli si nechat hráčský účet, abych měla možnost otestovat svoji vůli nehrát.
Nejde to ze sebe hned setřást a začít znovu. Chtělo to čas, klid, probírání se myšlenkami - já měla pocit jako kdybych celou dobu postupně rozebírala, odkrývala puzzle a dostávala se do hloubky celé té své závislosti. Začala jsem chápat souvislosti, začala jsem se vyznávat ve svých pocitech, chutích. A postupně jsem se "osvobozovala". Bylo to především díky týdenním blokům, úkolům, denním záznamům a chatům s garantem, které mi dávaly smysl. Byť mě mrzelo, že nevidím dopředu, co přijde, jen hrubé obrysy a témata.
„Zase vyhrávám!“ (Hraní teď)
Stále nehraji, nesázím. Jsem vděčná za to, že jsem měla a mám možnost poznat život bez hraní, bez závislosti. Ten pocit svobody je neskutečný. Myslela jsem si dříve, že sázení a sporty jsem já, že je to mou součástí, ale není to tak. Dokážu žít i bez toho a peníze investovat a užívat jinak, lépe. Mám nové motto - "vyhrané peníze jsou ty nevsazené". Sport sleduju dál, občas mě některá situace překvapí a rozklepe, ale zvládám to.
Hraní za rok
Pevně věřím, že za rok se budu na věci týkající se mé hazardní závislosti dívat jako na životní etapu své minulosti, za kterou je tlustá čára. Jsem odhodlaná žít dál život nehraní, protože tak je lépe mně i mým dvěma milovaným klukům.
Rada pro jiné hráče?
Strhněte ze sebe svou závislost, která se za všech situacích tváří jako vaše nejlepší kamarádka, a přitom vás postupně svírá víc a víc a táhne vás ke dnu. Dokáže to každý z vás, kdo jen trochu bude chtít. Jasně, vím, možné výhry jsou lákavé, ale také velmi ošemetné, namlsají vás a vtáhnou do kruhu, ve kterém se točí buď jen čirá radost z výhry, nebo tíživá úzkost z prohry. Nic jiného v něm nenajdete. Pojďte z toho kruhu vyskočit - věřte mi, že není lepšího pocitu než skočit! Skočit rovnou do obrovského osvobození!
(Katka, květen 2018 )
-------
Vítězslav Nezval : EDISON - zpěv I.
Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou k večeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatě z pávích per
melancholikové jako v podvečer
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Vracel jsem se domů přes most Legií
zpívaje si v duchu malou árii
piják světel nočních bárek na Vltavě
z hradčanského dómu bilo dvanáct právě
půlnoc smrti hvězda mého obzoru
v této vlahé noci z konce únoru
Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Skláněje se z mostu uviděl jsem stín
sebevrahův stín jenž padal do hlubin
bylo tu však něco těžkého co pláče
byl to stín a smutek hazardního hráče
řekl jsem mu probůh pane co jste zač
odvětil mi smutným hlasem nikdo hráč
bylo tu však něco smutného co mlčí
byl to stín jenž jako šibenice trčí
stín jenž padal z mostu; vykřikl jsem ach!
ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!
Šli jsme oba ruku v ruce oba zachránění
šli jsme ruku v ruce v otevřeném snění
za město kde počínaly Košíře
z dálky mávaly nám noční vějíře
nad kiosky smutku tance alkoholů
šli jsme ruku v ruce nemluvíce spolu
bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Odemkl jsem dveře rozžal svítiplyn
veda na nocleh svůj pouliční stín
řek jsem pane pro nás pro oba to stačí
nebylo tu však už stínu po mém hráči
či to byl jen přízrak nebo sebeklam?
stál jsem nad svým každodenním lůžkem sám
bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
Usedl jsem za stůl nad kupy svých knih
pozoruje oknem padající sníh
pozoruje vločky jak své věnce vijí
se svou věčně chimérickou nostalgií
piják nezachytitelných odstínů
piják světel potopených do stínů
piják žen jichž poslouchají sny a hadi
piják žen jež pochovávají své mládí
piják krutých hazardních a krásných žen
piják rozkoše a zkrvavělých pěn
piják všeho krutého co štve a drtí
piják hrůz a smutku z života i smrti
Řekl jsem si zapomeň už na stíny
otvíraje týden staré noviny
de jsem v pachu novinářské černi tona
uzřel velkou podobiznu Edisona
byl tu jeho nejnovější vynález
seděl v taláru jak středověký kněz
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti.
-------
PŘÍBĚH LUKÁŠE
Vše začalo nevinně - jakožto sportovec jsem měl už od malička blízko ke sledování různých výsledků, hraní sportovních her apod. Docela dlouho jsem to měl pod kontrolou, sázel jsem jen příležitostně a víceméně ve stokorunách. Vše se změnilo někdy v roce 2020, kdy začal covid a já byl mnohem více na počítači a měl jsem více času... Za necelé 4 měsíce jsem prohrál 120 tisíc, a celkově mě ta blbost stála skoro 200 000 Kč. Nikdy jsem nebyl v mínusu, ale veškeré úspory, které jsem v té době měl, jsem poslal nesmyslně sázkovkám. Pro někoho to možná nejsou tak velké peníze, ale pro mě teda jsou.
Po svém posledním excesu jsem šel za přítelkyní a řekl jsem jí o tom. Objevili jsme stránky koncimshranim.cz a dostal jsem se do 7týdenního cyklu léčení s mojí léčitelkou Gábinou. V té době jsem se rozhodl, že už to nikdy neudělám a že už udělám za touto zkušeností velkou tlustou čáru. Kvůli přítelkyni, kvůli naší budoucnosti i kvůli tomu, že už bych jí to nikdy znova nemohl udělat. No a od té doby jsem nevsadil.
Postupem času jsem taky zjistil, že jsem určitě mnohem šťastnější bez této neřesti. Nejhorší na tom všem byl začátek, kdy jsem si musel přiznat, že nějaký problém opravdu je a pak vyhledat odbornou pomoc.
-------
ZÁZRAKY SE NEDĚJÍ
Těch myšlenek na množení půjčených peněz už mám za sebou tolik neúspěšných, že v to nevěřím. A to je snad dobře... A co se týče myšlenek na hru, tak převažuje, že prostě rok a půl byl jasným důkazem, jak to dopadne. Zázraky se v tomhle nestávají. Jako úplně nejdůležitější vidím připustit si vlastní selhání, prostě ho přijmout, a tím se obrovsky posunout. Což bylo v minulosti u mě blokací všeho. Že jsem sám sobě prakticky nedokázal odpustit a musel jsem to neustále zkoušet "napravit". Chytil jsem se do pasti, která je tak zjevná... Člověk si myslí, že je chytrý, že se ho to netýká... A ejhle! Kamarádi, kteří mi nepůjčili, řekli taky velmi důležitou věc: "jde jen o peníze". A to je ta podstata, že jsem jen "vyhodil peníze"... Ještě jsou horší věci na světě stále... Přijetí této vlastní chyby bylo asi nejtěžší. Odpustit sám sobě, abyste mohli jít dál... Radek
-------
